Demokracie se zrodila spolu se sdíleným informačním prostorem. Řecká polis fungovala proto, že občané obývali tutéž agoru – tentýž fyzický prostor řeči a úsudku. Když se tento prostor rozrostl za hranice, kam dosahoval lidský hlas, demokracie začala váznout. Řím nedokázal udržet pohromadě to, co Athénám kdysi vycházelo, právě proto, že přerostl měřítko, při kterém bylo společné uvažování možné.
Knihtisk to změnil. Ne okamžitě a ne bez násilí – ale v průběhu dvou století vytvořil něco nového: národní informační prostor. Občané téhož státu začali poprvé číst tytéž zprávy, diskutovat o týchž událostech a sdílet cosi blížícího se společnému obrazu reality. Pro vzestup moderní demokracie to není vedlejší. Je to její předpoklad.
Tento předpoklad se nyní rozpadá.
Proces začal rozhlasem a televizí, které probily národní hranice a vnesly první trhliny do jednotného národního informačního prostoru. Architektura však ještě držela – vysílání bylo centralizované, regulované a národně ukotvené. Občan v Lyonu a občan v Marseille se mohli lišit v politických názorech, ale hádali se o tomtéž Francii.
Internet to ukončil. Ne tím, že by přinesl cizí hlasy – ačkoli to také udělal – ale něčím zásadnějším: zničil společnou agendu. Dnes mohou dva občané téže země obývat zcela odlišné informační vesmíry. Neshodují se jen v interpretaci událostí. Neshodují se v tom, které události vůbec existují. Nehádají se přes propast. Mluví z odlišných realit.
Toto není problém dezinformací, ačkoli dezinformace ho zhoršují. Je to strukturální problém. Architektura, která národní demokracii umožňovala – sdílený informační prostor, společný faktický základ, pocit obývání téže občanské reality – byla nahrazena architekturou optimalizovanou pro angažovanost, což se ukázalo znamenat: optimalizovanou pro fragmentaci.
Pokud demokracie vyžaduje sdílený informační prostor a tento prostor je pryč, pak možná to, co sledujeme, není krize demokracie, ale její strukturální zastaralost. Demokracie možná umírá tak, jak se zrodila – potichu, změnou v informačním prostředí, dříve než kdokoli plně pochopí, co se děje.
Myslíme si, že tento závěr je příliš unáhlený.
Chyba spočívá v předpokladu, že sdílený informační prostor musí znamenat sdílený obsah – tytéž zprávy, tytéž narativy, tentýž interpretační rámec. Tato verze sdíleného prostoru je skutečně pryč a nevrátí se. Ale existuje jiný druh sdíleného prostoru, který internet nezničil a který žádný algoritmus nedokáže rozfragmentovat: sdílená zkušenost.
Občané téže země nepotřebují sledovat tentýž televizní program, aby sdíleli zkušenost návštěvy téhož nemocničního systému, pohybu v týchž soudech, vyřizování s týmž daňovým úřadem, posílání dětí do škol spravovaných týmž ministerstvem. Tato setkání s vládní mocí jsou univerzální, strukturálně společná a – rozhodující – hodnotitelná. Generují úsudek. Tento úsudek dosud neměl kam jít.
Ne jako další informační kanál. Ne jako další platforma soutěžící o pozornost v roztříštěném mediálním prostoru. Jako infrastruktura občanského úsudku – trvalý mechanismus, prostřednictvím kterého mohou občané zaznamenávat, jak skutečně hodnotí úředníky vykonávající nad nimi moc, vázaný na konkrétní funkci a konkrétní období, agregovaný do indexů, s nimiž jsou instituce strukturálně nuceny počítat.
Sdílený informační prostor 20. století byl postaven na tom, co občané četli. Občanská infrastruktura 21. století musí být postavena na tom, co občané zažívají – a jak soudí.
Demokracie nepotřebuje, aby každý sledoval tytéž zprávy. Potřebuje, aby každý měl kde zaregistrovat týž druh verdiktu.
Toto místo dosud neexistuje ve velkém měřítku. Budovat ho je to, k čemu Teisond slouží.